Původní záměr byl, že budu na těchto stránkách psát blog a pak představím knihu. Jak to však již s těmi životními záměry bývá, vše je jinak. A přesně tak, jak to má být.

Blog jsem psát začala a najdete ho zde: https://janakubickova1.blog.idnes.cz/ - nicméně je úplně o něčem jiném, než kniha. Věnuje se spíše mé práci. No a těch příspěvků tam také moc není, protože čas je pro mě tak trochu neexistující veličina, která plyne a plyne.

Takže tak. Když už tu tedy není ten blog, tak alespoň malá ukázka z knihy. Možná trochu vytržená z kontextu, ale je to malý kousek témat, kterých se příběh dotýká.

................................

UKÁZKA Z KNIHY

"Teda to, že byl nespontánní suchar, je jeho schod?" snažím se o vtip, který však myslím částečně vážně. Byla to jedna z věci, které jsem nesnášela. Dolovat z něj, co vlastně cítí. Možná ta jeho neschopnost otevřít se byla důvodem, proč jsem měla strach o tom všem mluvit a žila si ve svých fiktivních rozhovorech. V tomto případě byl nedobytný jako pás cudnosti.

 

"To jsi shrnula možná trochu jednostranně, ale v podstatě máš pravdu," směje se mé rekapitulaci Klaus. "Přemýšlela jsi nad tím, že mohl mít strach?"

"A z čeho jako? Ze mě?" ptám se nevěřícně, nicméně s lehkým úsměvem. Muži se mě často báli, to však nebyl Markův případ. Měl mě zmáknutou.

"No, nedivil bych se, kdyby se bál tebe," neváhal si do mě dloubnout Klaus. "Spíš si myslím, že se bál sebe. Lidé mají strach z činů, které se vymykají konvencím. Mají strach milovat, aby nebyli odmítnuti. S lehkou nadsázkou bych mohl říci, že ctnost je pouze tváří strachu."

Tak nad touhle myšlenkou se musím opravdu pořádně zasmát. Dala by se považovat i za lehce kacířskou. O to více se mi líbila, odjakživa jsem nerada dodržovala požadavky společnosti. Nasvědčovala tomu i nejčastější věta mých rodičů: Proč se alespoň někdy nemůžeš chovat jako
ostatní děti?

"Marek mi vždy říkal, že láskyplnými slovy se neplýtvá, že mohou zevšednět. Tak je raději nepoužíval vůbec a já se tomu přizpůsobila, abych ho nevyděsila," komentuji to smutně.

"To je taková blbost... Vím, že takto přemýšlí spousta lidí. Stále čekají. Čekají, že jim to řekne partner, aby to mohli říci oni. Co když čekají obě strany? Kam to pak vede? Neřekne to ani jeden. Přitom není nic krásnějšího, než říkat a slyšet slova miluju tě. Ráno při probuzení, večer před usnutím. Alespoň v duchu si je říkat při každém dotyku. Mají tak obrovskou sílu. Pár slov, která tě naplní. Tím se nikdy nesmí šetřit, a pokud je člověk říká upřímně, tak s nimi nikdy nemrháš."

"Super. Takže to nemyslel upřímně, tak to raději neříkal," vytáhnu si z toho tunejhorší variantu.

"Ty jsi fakt pako," řekne mi Klaus a slovo pako řekne česky, je to jedno z mála slov, které jsem ho naučila. "Nevím, nejsem vědma, abych ti řekl, zda jeho láska hory přenášela," směje se. "Uvědom si ale, že všichni máme právo na nějaké jednání. Prostě byl v tomto případě na jiném schodu. Pak jsi měla pocit, že si do toho všeho dávala více než on," odhaduje Klaus přesné mé pocity. Stále jsem měla dojem, že já dávám a on bere. "A i kdyby to tak bylo. No a co? Chceš žít život tak, že pořád budeš hodnotit, kdo ti co dal nebo vzal a čekat?

 

...........................

OBJEDNAT (odkaz vás přesměruje na eshop prirodnilekarna.cz)